Jdi na obsah Jdi na menu
 


Bible Kniha knih

Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy – množné číslo od neutra το βιβλίον (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Množné číslo biblia převzala latina, ve které výraz později pochopili jako jednotné číslo feminina a slovo Bible se tak začalo na Západě užívat v jednotném čísle. Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz). Staroslověnský překlad použil slovo zavět a český slovo zákon, které původně snad znamenalo ustanovení a odkaz. 

 

Křesťanská bible tvoří dva oddělené soubory knih. Starší a podstatně obsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými židovskými texty. Mladší, čistě křesťanský Nový zákon je věnován Ježíši Kristu, jeho učení a počátkům křesťanství.

Starý zákon - Podrobnější informace naleznete v článku Starý zákon. První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. a byly psány v hebrejštině, pouze některé pasáže aramejsky. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, prorocké, dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášející Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a řadu menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Žánrové zařazení však zpravidla není ostře vymezené a uvedené charakteristiky se u jednotlivých knih částečně prolínají.

Nový zákon - Podrobnější informace naleznete v článku Nový zákon. Druhá, křesťanská část Bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazaretu a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy. Zvláštní místo v Novém zákoně zaujímá Zjevení Janovo (Apokalypsa), prorocký spis s alegorickými a symbolickými obrazy. Nový zákon na Starý výslovně navazuje („Nepřišel jsem Zákon zrušit, ale naplnit“ a ukazuje Ježíše jako Krista (Mesiáše), kterým Hospodin naplnil svůj slib, nově vyložil svůj záměr s člověkem a založil křesťanskou církev.

Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry (תוֹרָה‎‎) ještě Proroky (נְבִיאִים‎‎ nevi'im) a Spisy (כְּתוּבִים‎‎ ktuvim), dohromady se tomuto korpusu říká též tanach (תנ״ך). Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině (kniha Daniel, kniha Ezdráš). Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text. Ten přidává do textu punktaci, tj. znaménka pro označení samohlásek, které hebrejština běžně nezapisuje. Hebrejský text ve starověku však existoval ve více variantách, jak dosvědčují kumránské svitky a další fragmenty, včetně překladů. V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů Hebrejské bible – pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta, kterou první křesťané používali jako své „Písmo“. V té době vznikly též židovské překlady či parafráze známé jako targumy.

Závazný soubor knih (kánon) -Podrobnější informace naleznete v článku Biblický kánon. Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Například protestantská vydání mají 66, katolická 72 knih. Židovský neboli palestinský kánon byl podle tradice judaismu definován synodou v Jabne roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a dlouhá staletí nebyl ustálen. Církev, která užívala řeckého překladu Starého zákona, Septuaginty, užívala jejího kánonu, označovaného jako kánon alexandrijský. Protestantský kánon, který v zásadě přejímá kánon palestinský, má svůj počátek v době protestantské reformace. Katolická církev v reakci na to definovala svůj kánon v rozsahu zhruba odpovídajícím alexandrijskému kánonu a schválila jej na Tridentském koncilu 8. dubna 1546. Součástí římskokatolického kánonu se tak na tomto koncilu stalo i sedm knih, které v původním kánonu nebyly (spor s protestanty o inspiraci Bohem) a nazývají se tak deuterokanonické (mimo kánon). deuterokanonické spisy, však za součást kánonu neuznávají Židé ani protestantské církve. Byly napsány nebo se dochovaly řecky. Protestantské církve tak vydávají Bible tyto deuterokanonické spisy neobsahující. Nicméně i Jan Amos Komenský se zmiňuje ve svém díle, že: "...je dobré je číst."

Dělení na kapitoly a verše -V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona z doby krátce před rokem 1203, kapitoly posléze rozčlenil na verše Robert Estienne neboli Stephanus, který jako lingvista pracoval na zdokonalení Erasmova vydání biblického textu: 1551 (Nový zákon) a 1555 (Starý zákon). Toto dělení se velmi rychle ujalo, neboť bylo praktické pro rychlou a přesnou orientaci v textu. První česká Bible, která přejímá dělení na verše, je Bible kralická. Jelikož však jsou případy, kdy některé knihy mají více textových verzí lišících se délkou, odlišuje se i jejich číslování veršů. Proto je možné setkat se s více než jedním označením téhož verše. V těchto případech je třeba zjistit, jaké textové verze ti kteří vydavatelé používají. Vlastní dělení na kapitoly mají některé východní jazykové verze, zvláště syrské překlady. Význam bible.

Biblické spisy jsou jak v chápání judaismu, tak v křesťanském chápání sbírkou svědectví o Božím zjevení, neboli o lidské zkušenosti s Bohem. Církev měla v celých svých dějinách k Písmu svatému úctu, neboť věří, že se v textech Písma setkává s Božím slovem; některé církevní dokumenty dokládají, že k Písmu má církev podobnou úctu jako např. Římskokatolická církev k eucharistii. To, co je v Bibli zaznamenáno, je podle církve zaznamenáno z vnuknutí Ducha svatého (označováno jako inspirace Písma). Bůh si, jak věří křesťané, vybral lidské autory k jejich sepsání a skrze ně na sepsání textu působil. Proto také církev věří, že to, co biblické spisy tvrdí, je spolehlivé, věrné, bez omylu a pravdivé, a to i v případě, kdy by byla některá tvrzení vnitřně rozporná. Pravdivostí se ale nemyslí nutně doslovný smysl (Bibli nepovažují křesťané např. za učebnici biologie), ale ten smysl, který vypovídá o Bohu a Božích věcech. Některé církve či někteří křesťané chápají Bibli jako absolutně přesnou (ve věcech, o kterých hovoří), s tím, že lidé ji mohou chybně interpretovat (jako příklad uveďme známý spor o heliocentrickou soustavu). Některé církve vzešlé z protestantské reformace trvají na doslovné inspiraci textu Bohem, toto pojetí je označováno jako biblický fundamentalismus.

Poselství Bible podle křesťanů - Chludovská řecká bible, 9. stol. Přestože jednotlivé knihy Bible pocházejí z různých historických období, křesťané věří, že Bible předává jisté ucelené poselství. V jistém okamžiku (na počátku) dějin lidé odmítli Boží plán a zhřešili. Protože všichni lidé zhřešili, a nikdo z nich tak nemohl přijít přímo k Bohu, Bůh se dával člověku poznat srozumitelným způsobem. Aby Bůh mohl člověka zachránit, povolal si Abraháma a jeho potomstvo, aby se stali prostředkem záchrany celého lidstva. Z téhož důvodu daroval Bůh prostřednictvím Mojžíše izraelskému národu zákon a uzavřel s ním smlouvu. Izraelský národ se v průběhu svých dějin odvracel od Boha a zase se k němu navracel. V této době Bohem poslaní proroci, kromě napomínání Izraelců, aby se navrátili k Bohu, poukazovali také na to, že v zákonu, který Bůh lidem dal, nejsou pouze samoúčelné příkazy, ale že zákon odráží něco z vlastností Boha, který je dobrý a touží po co největším dobru pro člověka. Prohloubené porozumění - přímo naplnění - Božího zákona přinesl Ježíš Kristus společně s pozváním do Božího království pro ty, kdo v Něj věří. Nově tak přinesl milost, odpuštění a slitování proti požadavkům Zákona (Mojžíšova)pro ty, kteří Zákon uznali a pro něž Zákon existuje (zákon existuje proto, aby si lidé uvědomili, kde až je hranice „dobra“, „dokonalosti“ a že jí nemohou vlastními silami ani skutky nikdy dosáhnout, a proto potřebují odpuštění, které je, podle křesťanství, Boží milostí dovedeno k dokonalosti). Svou smrtí a svým vzkříšením získal Ježíš pro ty, kdo v něho uvěřili, záchranu a smíření s Bohem. Ježíš Kristus si vyvolil své učedníky, apoštoly, a na nich zbudoval nový Boží lid (církev), který s nadějí očekává Ježíšův příchod na konci časů a naplnění jeho zaslíbení.

 

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář